Kolednické příběhy
My tři králové jdeme k vám…
V lednu, to je za několik dní, bych měl oslavit své třičtvrtěstoletiny. To je ale věc, co? Ne každému je dán takový věk, a tak jsem si řekl, že tu událost musím nějak zvláštně oslavit. Co tak skočit do ledové Vltavy? Jenže Vltava je daleko, a pak, mezi ty ledy se mi dvakrát nechce. Padlo ještě několik bláznivých nápadů – až přišla s jedním moje dcera: „Tati, a co tak, kdybys nám dělal třetího krále? Do tříkrálového koledování máme jenom dva, no a ty by ses nám náramně hodil!“ To mě tedy docela zaskočilo, ale po chvíli přemítání jsem si řekl, proč vlastně ne, projít se jako král po Havířově, městě na hony vzdáleném nějakých aristokratických, natož dokonce royalistických tradic, by bylo docela zajímavé, a bláznivé taky docela dost. A tak jsem tedy řekl, že když už mám mít těch pětasedmdesát křížků na ramenou, proč na nich nemít i nějaký ten purpurový královský plášť, že jo.
A tak to začalo: naše mamka ve své domácí manufaktuře ušila tři dá se říct docela fešné královské oděvy, na kterých se to jen třpytilo, blyštělo, zářilo, skvělo. Dokonce se našlo plno šperků a řetězů od vánočního stromečku, no a naši ctihodnou královskou hlavu ozdobily pravé královské koruny se spoustou zlata, stříbra i drahých kamenů. Učiněná nádhera!Já jsem ovšem měl podmínku: chtěl jsem být tím černým, tím vzadu, no zkrátka Baltazarem. Bylo mi samozřejmě vyhověno, když jsem jinak nedal. Na generálce jsme zkusili, jak nám to půjde, zazpívali, zrežírovali. A přesně na Tři krále jsme se oblékli do královských rouch včetně všech státnických insignií, já jsem se navíc proměnil v krále s černou pletí, a se vší parádou vyšli do ulic. Řekli jsme si, že naším prvním cílem bude popřát šťastný a požehnaný nový rok, a že zachováme patřičné dekorum: po zazvonění u každého bytu požádáme o dovolení, smíme-li vinšovat, a pak dodržíme stanovený pořad, zazpíváme, předáme dary, bílé zlato a kalendářík, řekneme co máme říct a úplně nakonec nabídneme možnost udělat dobrý skutek, přispět do pokladničky malým dárkem pro potřebné. V Havířově, městě značně sekularizovaném, jsme žádné zázraky dobročinnosti neočekávali, šli jsme tak trochu do jámy lvové, ale nakonec všechno bylo docela jinak. Dveře se otevíraly a my jsme zpívali, přáli štěstí, zdraví, dlouhá léta. A lidé se dívali, někde trochu překvapeně, někde podezíravě, někde nevěřícně: „To se nám za dvacet let co tu bydlíme ještě nestalo.“ Nebo: „Požehnání nám napište, prosím, určitě napište! A zřetelně, ať je to vidět!“ A lidé dávali: někdo dvacku, někdo jen nějaké drobné, ale většinou to byly bankovky, složené na několikrát, aby se do úzkého otvoru pokladničky vešly. A byly to i stovky a dvoustovky, i nějaká ta pětistovka, pokud jsme si mohli v té rychlosti všimnout. A stalo se, že nás sem tam někdo zastavil i na ulici a dal svůj dar. A my jsme i na ulici zazpívali, dary předali, požehnaný rok popřáli, poděkovali.
Ale zažili jsme i odmítnutí, jak před námi zavřeli dveře, jen tak sotva pootevřené, když zjistili, kdo to tam na chodbě stojí. Jeden pán otevřel, a oznamoval, že je ateista, a že na takové věci nic nedá. Řekli jsme mu, že jdeme přát do nového roku, a to přání přinášíme každému a vůbec nás nezajímá, jestli někdo věří nebo ne. Ale pak přece jen dveře zavřel.
Tak jsme chodili, dům od domu, jedno poschodí po druhém, byt po bytě. Viděli jsme do tváří lidí, překvapených nebo vyrušených od svých denních úkonů, od večeře nebo od televize, v různém domácím úboru, někteří bosí, v nedbalkách, někteří i doma kultivovaní, zdvořilí. Ale většinou vstřícní. Ale také zvědaví, překvapení. A všem jsme přinášeli zvěst, že kdysi dávno do Betléma přišli tři králové a malému Ježíškovi přinesli zlato, kadidlo a myrhu. Pro některé, to bylo vidět, jsme byli jakýmisi exoty, asi o této události nikdy neslyšeli. Ale u některých jako bychom se dotkli nějaké dávno zapomenuté struny, která snad se i trochu rozezněla.
Na jedno setkání tohoto druhu nezapomenu. Otevřela nám paní s natáčkami, s ne moc vlídným výrazem ve tváři. Začali jsem zpívat a na památku té dávné betlémské události rozdávat ty naše drobné dárky. Paní se omluvila, že hned přijde, a přišla celá v slzách a chvějivýma rukama vložila bankovku do naší pokladničky.
A tak se možná v tu chvíli na ni betlémské dítě usmálo… kdož ví!
Když jsme skončili, udělali jsme si takové malé zhodnocení našeho čtyřdenního koledování a shodli jsme se, že to byla pro nás pro všechny velká zkušenost: úplná sonda do naší městské populace.
A zároveň předsevzetí: bude-li nám dáno, za rok jdeme koledovat znovu.
Milan Smejkal, Havířov - příspěvek do soutěže "Tříkrálové putování"
Obálka
Jmenuji se Anička Bartoncová, je mi devět let a povím Vám tento příběh.V sobotu 10.1. 2009 jsme jako Tři králové vyrazili koledovat. Šli jsme a šli, až jsme přišli k jednomu domu, kde nás přivítala kočka a poté jsme došli až ke dveřím, a zjistili, že jeho majitelé bohužel nejsou doma.Tak jsme se rozhlédli, až jsme spatřili mezi dveřmi obálku a na ní bylo napsáno: Pro tři krále. Jak jsme to uviděli, byli jsme velmi nadšeni.
Na stole jsme jim nechali kalendář a cukr a potom jsme spokojeni odešli.
Anička Bartoncová, Budišovice - příspěvek do soutěže "Tříkrálové putování"
Král Melichar
Jmenuji se Iva a mám 2 syny, můj starší Matěj (4roky) si vzal do hlavy že by chtěl chodit na TŘI KRÁLE s tetou Magdou. Teta Magda na tři krále nikdy nechodila a už vůbec po tom netoužila, ale protože má teta Magda na Matěje určitou slabost, svolila. Hned den v který teta Magda svolila že půjdou na TŘI KRÁLE mě Matěj přemlouval ať ušijeme plášť a uděláme korunu. Ježíšek nám k tomu donesl potřebné materiály tak jsme mohli vyrábět. Jeho nadšení bych vám přála vidět, byl úžasný. Každé návštěvě která k nám po vánocích přišla se hned musel ukázat jako král Melichar.
V sobotu 3.1.2009 naklusala teta Magda na faru kde vyfasovala 3 krále: Matěje, Barunku a Ondru. S přáním „Mějte se krásně“jsem toužila je opustit, v tom ale začal Matěj stávkovat: „Bez maminky ne!“ Když jsem viděla s jakým nadšením se na koledu připravoval, neměla jsem to srdce vše svým odchodem zkazit takže místo tří králů nás chodilo pět. Nakonec jsem byla moc ráda, že jsem šla. A byla jsem příjemně překvapená jak vstřícní a štědří byli lidé k naším třem králům a moc jim za to děkuji.
Iva Vašková, Vigantice - příspěvek do soutěže "Tříkrálové putování"
Matouš a jeho řád
Ve Stěbořicích se připravovali koledníci, fasovali koruny, obleky, cukry ... nakonec jim rozdali rolery a placky. Jeden z nejmladších koledníků Matouš (5 let) viděl připnutý roler a s obrovským nadšením začal hlásat: "Jonásek má zád! Zád zlatého kozísku!". Potom jsme dělali společnou fotku a v něm pořád panovalo obrovské nadšení. Zjistil, že roler se rozmotává. Komentoval to na půl vesnice: "Koukejte, co ty zády dovedou!"
Tříkrálové překvapení
Tenkrát jsem se účastnila Tříkrálové sbírky (pořádané Charitou) již poněkolikáté. Ještě jsem nemohla být vedoucím skupinky, tak se mi podařilo přemluvit taťku, ať si nás vezme na starost. Bavilo mě to. Ne přemlouvání taťky, což ostatně nebylo až tak těžké, ale koledování. Vždy jsem zažila milé, pěkné, veselé i zvláštní příhody a hlavně jsem měla pokaždé radost, že lidi mají taky radost. Prostě takové to obvyklé slovíčkaření, které často slyšíme, nabývalo podle mého názoru nejvíce významu právě ve dnech Tříkrálové sbírky.
Za úkol jsme dostali oblast, se kterou jsme neměli proč, být nespokojeni… Panelové domy, pár ulic a poměrně kousek od našeho bydliště. Ve dnech určených pro koledování se v televizi objevily zprávy a varování před falešnými králi, kteří lidem jménem Charity vesele notovali své „My tři králové jdeme k vám“, ale finanční obnos plynul do jejich kapes… Takových je vždycky hodně, pomyslela jsem si… Ale zanedlouho jsem zjistila, že se tato nepříjemná televizní zpráva týká našeho města a dokonce i našeho rajónu! Tak a je konec, pomyslela jsem si. Teď nám už nikde neotevřou, spíš nás zavřou. To jsem netušila, jak blízko jsem byla pravdě.
Venku byl pořádný mráz- tak, jak to na začátku ledna bývá a všude klid, tak jak to v sobotu podvečer bývá. Spolu s taťkou, kámoškou a sestrou jsme si to mašírovali přímo do ulic, kde už „jedněm“ lidé otevřeli. Otevřou nám taky?
Většinou otevřeli. Vypadá to, že s tímto nebude problém. Kdyby nebyla taková zima, tak by se ale koledovalo líp, pomyslela jsem si. Skutečně mrzlo a po nějaké době strávené venku v tom mraze jsme měli chuť na horký čaj, který jsme si doma připravili. Taťka se vydal za roh domu k autu pro termosku s tím neobyčejně vytouženým nápojem do auta. My zatím v pološeru počítaly rozsvěcená okna, abychom zjistily, kolik kolednických návštěv nám ještě zbývá. „Dobrý večer, děti!“ Hluboký hlas a ostré světlo baterky - zkoprněly jsme úlekem. Před námi stáli strážci zákona. A hned na nás zhurta. Co tady vůbec děláme v těch kostýmech, proč tady jsme, kde máme nějakého dospělého atd.? Naše námitky, že jsme byli vysláni Charitou i s vedoucím, který si odskočil do auta pro čaj, nebrali v úvahu. „Víte, že se nedaleko objevili falešní králové?“ Namítla jsem, že jsme už o nich slyšely. Chvilka napětí, zaražené pohledy, které říkaly něco ve smyslu: ta malá holka se s námi chce snad hádat. Pak začalo jít, jak se lidově říká, do tuhého. Byly jsme téměř obviněny z toho, že jsme my těmi falešnými králi! Po našich námitkách a snahách situaci objasnit např. tím, že falešní králové v televizi byli Romové a do těch máme už jen od prvního pohledu daleko, začali páni policisté v té tmě detailně zkoumat barvu naší pleti a pak nás obviňovat, že jsme si na obličej aplikovaly mouku!!! Těžko popsat pocity, které se v nás v těch chvílích mísily…
Naštěstí se jako v pohádce objevil vysvoboditel s termoskou v ruce. „Dobrý večer“, pronesl s překvapením v hlase tatínek. S podobným překvapením jej pozdravili také. „Mohl byste nám ukázat průkaz?“ Hleděly jsme s otevřenou pusou, jak se situace během chvilky vysvětlila.
Ještě dnes jasně pociťuji tu křivdu, která mě tenkrát zasáhla. Menším dětem prostě lidé nevěří, ať se snaží obhájit pravdu, jak jen to jde. Vždyť i zde stačil jeden dospělý k tomu, aby se vše rozuzlilo. Páni
policisté bohužel tenkrát už nedopadli stíhané podvodníky, ale namísto toho zažili o pár hodin později také malé překvapení.
Už si nepamatuji, čí to byl nápad, ale co vím jistě, je, že byl skutečně dobrý. Protože na ulici, na které jsme koledovali, byla policejní stanice, považovali jsme za naprosto samozřejmé, navštívit je s koledou také. Přijali nás, vyslechli nás, přispěli nám… Kdo ví, zda by k tomu došlo, kdyby nás v ten den “nenachytali“…
Šárka Kladivová, Hlučín - příspěvek do soutěže "Tříkrálové putování"
Zazpíváme i policistům…
Právě docházím do Lidového domu v Místku, zde totiž probíhá registrace koledníků pro Tříkrálovou sbírku. Jako vedoucí skupinky se musím i já zaregistrovat. Vypisuji legitimaci a dostávám vše potřebné. “A ještě prosím, sem do této mapy označte místa, kam půjdete koledovat,“ upozorňuje mě koordinátor tříkrálové sbírky. Zírám na tu velkou bílou mapu…je skoro večer, skoro konec registrace…“to letos moc koledníků není“, dodávám smutně.
A je tu sobotní ráno. Jdeme na to! Tři natěšení malí králi s rozzářenýma očima na sebe nedočkavě rvou bílé obleky a papírové koruny…jej, jsou fakt malí, přehozy z bílých prostěradel mají hluboko pod kotníky…“to je dobré, trošku to vykasáme“, uklidňuji především sebe, protože jim tenhle detail naprosto uniká.
Vyrážíme! Tři 16-ti poschoďové věžáky na Frýdlantské ulici je pro mé tři malé krále jen rozjezd. Každý z nich utíká k jedněm nebo hned ke dvěma dveřím, honem zazvonit a pro jistotu taky zabušit na dveře a když z 5 vchodů někdo otevře spustíme hned: „My Tři králové jdeme k vám…“. Tomu se nedá neodolat. Kasička se plní. A další poschodí a další… Čas ubíhá rychle, ale pro ně jakoby se zastavil, nejí, nepijí, jen zvoní na domovní zvonky, zpívají, rozdávají kalendáříky a cukříky s logem tříkrálové sbírky a honem dál…jsou úplně vtaženi do atmosféry…strhávají i mě, toť se ví.
Nyní míříme na ulici 4.května, po cestě ještě přibíráme pár rodinných domků, taky se stavujeme do naší večerky a všude zanecháváme nápis K+M+B 2009 a snad i kus té radosti. Míjíme stanici městské policie. Jen tak nadhodím: „Hele zazpíváme i policistům?“ Pomyslím si: Hm, určitě nebudou mít odvahu. Omyl! Ze tří úst se na mě valí, dlouhé, radostné jóóóóó. Ó ne! To byl zase nápad. Jak jim jen vysvětlit… „Kačo, prosím, my tam chceme!“ Odtáhnout je nelze a žádná výmluva nepomáhá. Na to je už pozdě! To zas bude trapas, ti s námi vyrazí dveře!
Vcházíme a než stačím říct alespoň: „Dobrý den“, Víťa, Kačka i Anička spustí: „My tři králové…“. „Děláme tříkrálovou sbírku pro charitu“, vykoktávám ze sebe jen ztěžka. Policista vytřeštěně kouká, tak a teď nás přinejmenším seřve, co otravujeme veřejného činitele v práci a ještě k tomu v sobotu odpoledne, probíhá mi hlavou. Po chvíli však jeho šok střídá úsměv na tváři. Ptá se, kolik tak lidé dávají, kam jdeme a jak to všechno jde a do kasičky vhazuje padesátikorunu. Zpěv přiláká i jeho kolegu a děcka zpívají znova tentokráte tu druhou ze zálohy. Upřímné úsměvy na tvářích teď již dvou policistů dokazují, že mají oba radost! Ještě abychom nezapomněli, píšeme křídou tři důležitá písmena na futra dveří, loučíme se a…třebas zase za rok!
Kateřina Bohatá, Frýdek -Místek - příspěvek do soutěže "Tříkrálové putování"
